[ Pobierz całość w formacie PDF ]
pøestává horlit, koulí oèima, posunkuje. Co~pak nevidí, ~e mu
není dobøe?
Nikdy mi nevymizí z pamìti, kázal neúprosnì Groman, jak
jsem ael poprvé z domova na vandr. Mùj nebo~tík otec stál
na zápra~í, díval se za mnou a kynul mi, dokud jsem nezaael.
Teï se konèí vìk vandrù, vìk slavných øemesel, továrna pohl-
tí mu~e, sotva~e dospìje, a vyvrhne ho, ani~ ho èemu nauèí,
stará zlatá zkuaenost - - Nedomluvil. Mlèelivý, podivnì se tvá-
øící host se náhle køeèovitì zachytil stolu, avaak neudr~el se,
ji~ se kácel! Kupec byl naatìstí duchapøítomný, podepøel ho
døív, ne~ se svalil na podlahu. V té~e chvíli vcházela do kuchynì
mladá Gromanová. Byla to èinorodá osoba, ihned vìdìla,
kolik uhodilo, nikdo jí nemusil nic vykládat. Chopila se Kiliána
pod rameny, Groman mu posluanì pozvedl nohy a odnesli
tì~ké tìlo na pohovku.
Ústa byla èerná a airoce otevøená, z levého koutku stru~-
kou vytékala krev. Oblièej byl bílý jako papír. Polo~ili mu na èelo
kapesník namoèený ve studené vodì. Pane Kiliáne! Pane
Kiliáne! domlouvala mu rozechvìle Gromanová. Avaak Kili-
án necítil ani neslyael. Ruka se svezla na podlahu a mìkce
buchla, jako by byl z válu spadl kus tìsta. Oèi se obrátily
v sloup a u~ se nepohnuly.
Groman vybìhl z krámu, v týle mìl nara~enu èepici, cestou
si oblékal zimník. Za chvíli se vrátí a pøivede s sebou druhé-
ho stavitelova pøítele, doktora Blodka, který jen potøese svou
malou, bílou, tvarohovou hlavou a zkonstatuje smrt. Tøetí, Kar-
ban, alápne za tøi dny èapíma nohama na pedály varhan, aby
mu zahrál naposledy. A ètvrtý, purkmistr Berger, cituplnì pro-
mluví nad jeho rakví.
2
Patnáctého února se v mìsteèku málokde klidnì obìd-
valo. Slavný pohøeb je nìco stejnì zábavného jako slavná
svatba. Na dveøe nízkého domku u akoly pøibili èerné smu-
teèní závìsy, zledovatìlý chodník, který tak dozlobil mistra
Kiliána v slední den jeho ~ivota, posypali akvárou. Na akole,
na radnici, na hospodì U bo~ího oka, kde mìla sídlo Øe-
meslnická beseda, visely èerné prapory. Portál kostela byl
stejnì vyzdoben jako dùm smutku, na schodech byl polo-
~en èerný koberec. Na námìstí a v hlavních ulicích byly roz-
~aty svítilny.
V jednu hodinu byl ji~ domek obklopen smuteèními hosty
a zvìdavci. Dveøe byly dokoøán otevøeny, lidé vcházeli a opìt
vycházeli, èerné jupky, èerné zimníky, tøásnité aátky, èerné klo-
bouky, bílé kapesníky, závìs se ustaviènì vlnil a pohyboval.
V síni tály náalapky snìhu. Svìtélko olejové lampièky pod køí-
~em na konci chodby se kmitalo jakoby dechem nìèího ne-
slyaného atkaní.
V pùl druhé pøihrèely pøed dùm souèasnì dva povozy, div~e
se nesrazily. Jeden byl pohøební vùz první tøídy, dva páry koní
jej táhly, na hlavách bílé chocholy, na støeae le~el snìhový po-
praaek, sklenìné tabule byly osleplé mrazem, po stranách
lkali ètyøi pozlacení andìlé. Druhý byl dvorský koèár, který pøi-
vezl Pavla, Jana a starého Malinu. Hejtman vylézal z jeho útrob
jako nestvùrný krab. Podpírán bratrem, stoupal po schodech,
klepety se køeèovitì zachycoval smuteèních závìsù. Koneè-
nì pøiali knì~í v ornátech, naditých zimním odìvem, prováze-
ní ministranty. Mu~i smekli, hlavy se obna~ily, hlavy bílé, ka-
deøavé i lysé. Kdesi uvnitø se ozval táhlý, tlumený zpìv.
Pak náhle ticho, jako kdy~ utne. Jen obèas nìèí nesmìlé
zakaalání, rozpaèité pøealápnutí. Chodba se rozezvuèela du-
nivými ozvìnami, pohøební zøízenci, èerní admirálové, vyná-
aeli z domu Kiliánovu rakev. Na Svatém Vavøinci se rozhla-
holily zvony. Ze akoly vyali v dvojstupech ~áci vedení svými
uèiteli. Prùvod se zaèal øadit. Strá~ník s kohoutími péry
na klobouku, za ním kluk v èerné sukni a bílé kom~i, kvadrá-
tek na hlavì, uai zmodralé mrazem, v ozáblých rukou tøímal
~erï køí~ku ozdobeného flórem. První øady akolních dìtí byly
ji~ u kaany, kdy~ trouby a klarinety spustily smuteèní pochod.
Prùvod se táhl ke kostelu zbyteènou oklikou pøes námìstí,
zrovna tak, jako kdysi hrèely koèáry v den `tìpèiny svatby.
Za pohøebním vozem, ovìaeným vìnci a kyticemi, kráèela
`tìpka v èerném pláati a v airokém klobouku s neproniknu-
telným závojem, jím~ prosvítal jen kapesník, pøilo~ený k oèím
opuchlým pláèem. Do její malátné pa~e byl zaklesnut hejtman,
obleèený do parádního stejnokroje. Místo aavle mìl sukova-
tou hùl, o ni~ se opíral, ponìvad~ na `tìpku dnes nemohl zcela
spolehnout. Krok za nimi ali Malina otec a Malina syn. Annì
lékaø na pohøeb nedovolil. Poruèili ji do ochrany Frantiaky
Pelcnerové, posadili ji u okna do jejího pojízdného køesla.
Odtamtud se dívala, jak se prùvod vzdaluje, a trpìlivì vyhlí-
~ela, a~ se zas vrátí z druhé strany ke kostelu.
Mìstská rada s purkmistrem v èele, spolky s prapory, sou-
sedé a známí, ka~dý s dlouhou tì~kou svící. Lidé tarasili uli-
ce, kupili se ve vaech rozích námìstí. Kdo by si byl dal ujít
nezapomenutelnou podívanou na hejtmana Malinu! Pláae
na nìm visel jako na polním hastroai, ztrhané oèi, zapadlé
v hlubokých hnìdých dùlcích, mu svítily nepøirozeným ohnìm,
ïábelským ohnìm, snad to byl jen úaklebek námahy, který
mu køivil vyzáblou tváø, èi snad úaklebek hrùzy? Umírající do-
provázel mrtvého na jeho poslední cestì. Straané! To nebyl
u~ èlovìk, to byla mumie vyta~ená z krypty! Hle, skákavý
hejtman! Vlastnì u~ ani neskáèe, jen se bídnì vleèe, táhne
za sebou ochromené nohy jako obludný ~nec, který pracuje
v obilí, obloukem jednu a zas obloukem druhou, ano, jako by
topornými hnáty kosil neviditelná stébla. Hudba hømìla
a pronikavì kvílela, jeatì chvíli, a tím hlukem se zøítí nebesa,
obtì~kaná ledovou sutí. A zvony na Svatém Vavøinci hlaholily
ustaviènì, do `tìpèiných uaí se vrývalo srdcervoucí: Kili-án,
Kili-án, Kili-án.
V kostele byla rakev postavena doprostøed chrámové lodi,
nastalo ticho, lidé smrkali a kaalali plni oèekávání. `tìpka
[ Pobierz całość w formacie PDF ]